PÁD BABYLONU

Kdysi jsem si kvůli tomu, že je ve Zjevení řeč o Babylonu, načetla něco o historii fyzického města Babylon a je to docela zajímavé, tak to zde také uvádím.

V Izaiáši je o Babylonu řečeno (od v. 19), že Babylon, který byl ozdobou království a okrasou důstojnosti Kaldejské bude podvrácen, nikdo v něm již nikdy nebude bydlet, a to ani kočovníci (Arabové a pastýři), jen lítá zvěř, šelmy, pštrosi, příšery, hrozné potvory a draci.

Historie Babylonu

Babylonská říše jako taková nepadla při masivním útoku podobně jako např. Jeruzalém a město nebylo nikdy takto dobyto a zničeno. Opozice, která se vytvořila proti poslednímu panovníkovi Nabonidovi, který žil roky mimo Babylon, se sama spojila s nepřítelem, peským králem Kýrem II. a roku 539 mu vydala město. Ze začátku byla politika Peršanů vítána, ale roku 521 a 520 př.n.l. vypukla národní povstání, po druhé revoltě dal Dáreios pokyn k vyplenění města a poboření vnitřního opevnění. Město však nadále zůstalo významným sídelním a obchodním městem.

Další povstání následovalo roku 479 př.n.l. a perský král Xerxes zbavil město výsad a náboženského významu, jelikož dal pobořit tamní chrámy. Mnoho kněží bylo zatčeno nebo vykázáno z města. Kromě poboření způsobeného lidmi poničil palác Eufrat, který díky povodním změnil své koryto. Obchod ve městě ale pokračoval nadále.

Jistá naděje Babylonu svitla po roce 331 př.n.l., kdy makedonský král Alexandr porazil Peršany, došlo k uznání místního kultu a obnově chrámu a Babylon se stal hlavním městem Alexandrovy říše, nicméně Alexandr zemřel roku 323 př.n.l. Následující dynastie Seleukovců vybudovala nedaleko Babylonu nové sídelní město Seleukia, do které byla přestěhována velká část Babyloňanů.

Od té doby již město chátralo, jeho roli převzala nová střediska, obchodní cesty se změnily, mnoho míst zpustlo a usedlíci si stavěli ze sutin prosté příbytky, a to i přímo v palácovém komplexu. Hradby již byly pobořené a z Babylonu zůstala vesnice s volnými plochami, které sloužily jako pastviny a zahrady. Nakonec zpustlé město zaniklo docela a nebylo již ani jasné, kde přesně leželo. Město pohřbil písek.

Zpráva cestovatele Benjamína z Tuledy mluví o Babylonu v roce 1 165 n.l. ještě coby o zřícenině. Roku 1765, kdy učinil Carsten Niebuhr průzkum rozvalin, ležících u arabské vesnice Hilla, byly již na zříceninách navršeny pahorky a Niebuhr nedokázal přesně definovat, které budovy patřily k Babylonu a které k Borsippě.

Nakonec došlo roku 1899 za podpory Německé společnosti pro výzkum Orientu k systematickým vykopávkám - vrstvy nánosů tvořily v této době 12 až 24 metrů.

O vzkříšení města k životu se pokusil Saddam Hussein a v současné době má město Babylon asi 250 000 obyvatel.

Proroctví, týkající se Babylonu (např. Iz. 13 a Jer. 50,51) mluví o zpuštění Babylonu, o tom, že již nikdy nebude obydlen lidmi, ale jen příšerami.

Kniha Zjevení byla napsaná v 1. stol. n.l., v době, kdy již byl Babylon bezvýznamnými troskami, proto se pádu fyzického Babylonu netýká.

Duchovní Babylon

Ironside, od kterého čerpám, začíná své pojednání až u samých kořenů Babylonu, tj. od Nimroda, zakladatele Bab-elu, o kterém čteme v Gen. 10. Podle staré tradice byla Nimrodovou manželkou Semiramis I., o které se říká, že je zakladatelkou babylonských kultů a první velekněžkou modlářství. Babylon se tak stal prazdrojem modlářství a pohanských systémů světa. Kultické náboženství, které má svůj původ v Babylonu, se rozšířilo v různých formách po celém světě.

Semiramis porodila syna, o kterém řekla, že byl zázračně počat a lidem ho představila jako zaslíbeného vykupitele, podle pradávného zaslíbení o Semeni ženy, které má přijít. Tímto synem byl Tammuz, proti jehož uctívání protestoval prorok Ezechiel. Tak se zrodil kult matky a dítěte, druh nejstaršího známého modlářství. Rituály uctívání byly tajemstvím a jen zasvěcení je mohli znát.

Z Babylonu se tento kult šířil do okolních národů, všude měl také stejné symboly. Kult matky a dítěte se stal populárním a byl provázen odpornými a nemorálními praktikami. Obrazy královny nebe s miminkem v náručí byly všude, ačkoliv jména se v různých jazycích liší. Tento kult se stal náboženstvím Fénicie a odtud se šířil, Astarot a Tammuz byli známi v Egyptě jako Isis a Horus, v Řecku jako Afrodita a Eros, v Itálii jako Venuše a Kupidus a na vzdálenějších místech měli další jména. Během tisíce let se babylonský kult stal světovým náboženstvím.

S tímto kultem souvisely různé praktiky a učení – doktrína o očištění v očistci po smrti, spasení skrze různé svátosti jako např. kněžské rozhřešení, cákání posvěcenou vodou, obětování oválných koláčů královně nebes, jak o tom mluví Jeremiáš, zasvěcení panen bohům, což byla posvěcená prostitutce, oplakávání Tammuza po 40 dní před velkým svátkem Istar, která měla dostat svého syna zpět z mrtvých, neboť Tammuz byl údajně zabit divokým kancem a posléze přiveden opět k životu. Vejce bylo svaté, neboť zobrazovalo tajemství jeho vzkříšení, jeho symbolem byl také stále zelený strom, který se vztyčoval při zimním slunovratu k poctě jeho zrození – na památku jeho konfliktu se jedla kančí hlava a zachovávaly se další zvyky. Posvátným Tammuzovým symbolem byl rovněž kříž, symbolizoval životadárný princip a také první písmeno jeho jména. Byl zobrazován na mnoha starodávných oltářích a v chrámech a nemá, jak se mnozí domnívají, křesťanský původ.

Skrze fénickou princeznu Jezabel se tento kult dostal do severního Izraelského království a skrze něj i do Judska. Uctívání Baala bylo totiž jen kananejskou formou babylonského kultu. Baal byl život-dávajícím slunečním bohem, identickým s Tammuzem.

Babylonský kult neupadl v zapomnění spolu s městem, ale jeho velekněz a další zasvěcení odešli spolu se svými svatými nádobami a obrazy do Pergamonu, kde byl coby symbol skryté moudrosti zaveden symbol hada. Jejich následovníci odtud přešli do Itálie. Tam byl prastarý kult propagován coby etruský a nakonec se Řím stal hlavním sídlem babylonismu.

Velekněz měl mitru ve tvaru ryby k poctě Dágona, rybího boha, pána života, což byla další forma Tammuzova kultu, která se vyvinula mezi dávnými nepřáteli Izraele – Filistinskými. Velekněz v Římě rovněž přijal titul Pontifex Maximus, ražený na jeho mitře. Když se Julius Caesar (který byl stejně jako všichni mladí Římané z dobrých rodin zasvěcencem) stal hlavou státu, byl zvolen Pontifem Maximem a tento titul pak nesli všichni římští císaři až do Konstantina Velikého, který byl současně hlavou církve a nejvyšším pohanským veleknězem! Titul byl poté udělen římskému biskupovi a dodnes jej používá papež, který tak není následníkem apoštola a rybáře Petra ale přímým následníkem velekněze babylonského kultu a služebníka rybího boha Dágona, kvůli kterému nosí, tak jako jeho modlářští předchůdci, rybářský prsten.

Během prvních století církevní historie byly do toho, co má jméno církev, absorbovány babylonské praktiky a učení v takové míře, že pravda svatého Písma byla v mnoha bodech zcela zahalena, zatímco modlářské praktiky byly lidem tajně podstrčeny coby křesťanské svátosti a místo evangelia zaujali pohanští filozofové. Tak vznikl ohromující systém, který dominoval Evropě po tisíc let, dokud z něj Reformace neukázala cestu ven.

Zdroj: Klengelová-Brandtová, Evelyn: Starověký Babylón, Praha: Vyšehrad, 1983 a D.Pentecost